SKRYTÉ ZÁŠKOLÁCTVÍ

autorka: PhDr. Lenka Svobodová - článek byl uveřejněn v časopise Řízení školy, číslo 10/2012 (říjen), ročník IX. (str. 27-29)

Záškoláctví je často vnímáno jako neomluvená absence. Tato definice však nevystihuje plnou podstatu tohoto jevu. Žák může být záškolákem, i když má všechny hodiny omluvené. Jak je to možné? Významný podíl na tom mají především rodiče.

POJETÍ A PŘÍSTUP

Základní problém záškoláctví je, dle mého názoru, v nesprávném uchopení tohoto sociálně patologického jevu neboli rizikového projevu chování. Může za to vžitá definice – záškoláctví rovná se neomluvená nepřítomnost žáka ve škole. Nejen u laické veřejnosti, ale i u té odborné, není záškoláctví úplně jednoznačně vnímáno. V praxi hodně převažuje přístup k záškoláctví jako absenci neomluvené. Co je příčinou? Určitě nejednotnost pojetí a neznalost terminologie, ale na vině je především přílišná tolerance učitelů k omlouvání absence. Společným jmenovatelem (ne)řešení záškoláctví je neochota se problémem zabývat. Učitelé často tolerují pozdní nebo dokonce zpětné omlouvání žáků rodiči či lékaři a někdy i celé týdny trpělivě čekají, až se k nim omluvenka dostane. Proč? Motivů může být více. Svoji roli hraje pohodlnost, snaha ulehčit si práci – je mnohem lehčí přimhouřit oko, udělat výjimku anebo problém zamést pod koberec. Častým motivem je strach z následků, ze zodpovědnosti, ale také snaha na sebe neupozornit. Kdo by chtěl mít třídu s největší absencí, že? Dále postoj učitelů – „přeci nebudeme za rodiče trestat děti“ a v neposlední řadě alibismus – vyhnout se konfliktu, nerozházet si to s rodiči, se žáky, nepřijít o nějaké výhody (např. dary, služby, známosti, apod.). Nejen, že tento přístup záškoláctví neřeší, ale dokonce vede k podpoře nežádoucího jednání, jeho opakování a tím k rozvoji patologických vzorců chování. Důsledkem tak bývá nejen opětovná absence dotyčného, ale i „epidemie“, kdy se záškoláctví může začít třídou či školou šířit jako virus. A vcelku logicky – když to projde a nic mi nehrozí, tak proč to také nezkusit… Pokud se záškoláctví takto rozjede, stanou se z učitelů akorát statisté, kteří budou absence pouze evidovat a všechny jejich intervenční aktivity budou naprosto nefunkční.

ZÁŠKOLÁCTVÍ A RODIČE, TYPOLOGIE

Co komplikuje řešení záškoláctví? Kromě výše uvedených přístupů ze strany učitelů je to spolupráce s rodiči. Slabým článkem problematiky záškoláctví je právě spolupráce rodina – škola. Buď funguje špatně anebo vůbec. Co je toho příčinou a jak tuto situaci změnit je ale tématem pro samostatný článek. Podívejme se nyní spíše na typologii záškoláctví, a to z pohledu rodiče. Podle toho, zda rodiče o záškoláctví vědí, omlouvají ho anebo ho dokonce sami podporují, můžeme záškoláctví rozdělit do tří skupin, což je vlastně klíčový faktor pro určení dalšího postupu řešení.

1) záškoláctví bez vědomí (souhlasu) rodičů:

Typ záškoláctví, v podstatě klasický. V tomto případě rodiče o absencích nevědí, jsou přesvědčení, že jejich ratolest do školy chodí. Zde nalezneme několik variant. První možnost je, že dítě z domu zamíří rovnou jinam a do školy vůbec nejde (tzv. pravé záškoláctví). Časté jsou i případy, kdy dítě do školy jde, ale před budovou či v její blízkosti se otočí a odejde pryč anebo sice do školy dorazí, ale odejde na některý předmět, vynechá poslední hodinu, odpolední vyučování apod. Žáci nemusejí vždy nutně budovu školy opustit, někdy zůstávají v jejích v prostorách (tzv. interní záškoláctví).

2) záškoláctví s vědomím (klamáním) rodičů:

Typ záškoláctví, kdy rodiče o nepřítomnosti ve škole vědí a vědomě ji omluví, často tzv. rodinnými důvody. Zde již můžeme hovořit o záškoláctví skrytém. Mnoho dětí se snaží vyhnout škole s pomocí rodičů. Do této účelové formy záškoláctví patří únik do nemoci – ať už jde o simulaci (dítě rodiče přesvědčí, že mu není dobře) anebo o psychosomatické onemocnění, kdy se psychické potíže, resp. emocionální přetížení opravdu projeví na těle (bolesti břicha, hlavy, průjem, zvracení, apod.). Někteří rodiče jsou zase příliš úzkostliví, dítě moc sledují a s každým kýchnutím ho sami raději nechají doma. Do této kategorie patří i rodiče, kteří jsou příliš „slabí“, tak se s dítětem nedohadují a odsouhlasí mu všechno, co chce. Nezřídka jsou rodiče v těžké situaci. Ráno odejdou do práce a dítě jim pak volá, že je mu špatně. Často jim nezbývá nic jiného než důvěřovat, nepátrají po pravé příčině a omluvenku své ratolesti napíší. Specifickým a „nebezpečným“ případem je zpětné omlouvání. Dochází k němu na základě upozornění školy, že dítě nebylo ve škole, odešlo před skončením vyučování anebo přišlo až v jeho průběhu (popř. i žákova vlastního doznání, záškoláctví samo přizná). Namísto řešení situace a komunikace se školou i svojí ratolestí, rodiče raději záškoláctví kryjí a absenci dodatečně omluví. Ať už ze strachu z kázeňského postihu, ostudy či vnějšího zásahu do rodiny.

3) záškoláctví s podporou rodičů:

Typ záškoláctví, který je pro zdravý vývoj dítěte velmi nebezpečný. Dává mu špatný základ v negativním modelu chování, který může nevědomě přijmout za svůj. V tomto případě rodiče o absenci nejen přímo vědí, ale často jí i sami využívají – starší sourozenci hlídají mladší, vodí je do školky, pečují o někoho nemocného či starého, apod. Jindy je důvodem k absenci výlet, rodinná dovolená, narozeniny či jiná podobná „neodkladná“ událost. Někteří rodiče zase nepovažují za důležité posílat děti do školy, pokud není klasické vyučování (např. když se jde do kina, divadla, na exkurzi či výlet). Pak hovoříme o tzv. povoleném záškoláctví.

Takové přístupy rodičů k záškoláctví jsou jednoznačnou výchovnou chybou a dítěti s jeho problémy nepomáhají, naopak mu ubližují. Rodiče musí dítěti jednoznačně dávat najevo, že záškoláctví vnímají jako negativní jev, který neschvalují a už od předškolního věku pěstovat u dítěte vztah ke vzdělání, škole. Případné „nutné“ absence rozebrat a označit za výjimečné a nestandardní. Dítě by mělo ze strany rodičů cítit, že je to jejich postoj, jinak bude efekt nulový. Např. těžko rodičům uvěřit, že je nesprávné chodit za školu, když sami neustále hledají důvody, jak nejít do zaměstnání či si práci ulehčit.

Jako zvláštní druh záškoláctví lze zařadit i školní fobii, která sice není záškoláctvím v pravém slova smyslu, ale má s ním společné rysy. Tento nepřiměřený, iracionální strach ze školy je doprovázen tělesnými obtížemi (poruchy spánku, potíže s jídlem, trávením, vyprazdňováním, apod.), ale potíže jsou vázány na školu – často mizí o víkendech a o prázdninách...

ŘEŠENÍ ZÁŠKOLÁCTVÍ

Co s tím? Problematika záškoláctví a jeho řešení není jednoduchou cestou. Je to běh na dlouhou trať, který vyžaduje trpělivost a úzkou součinnost všech aktérů, v atmosféře vzájemné důvěry. Počáteční investice se ale rozhodně vyplatí. Nastavení preventivních opatření školy, jednotný postup v řešení absencí a deklarování postoje k záškoláctví není zbytečnou prací. V první řadě je ale nutné si uvědomit, že záškoláctví nesouvisí s omluvením či neomluvením absence. Záškolákem může být i žák, který nemá ani jednu hodinu neomluvenou. Pro úspěšně řešení záškoláctví je také důležité oprostit se od klasických mýtů, které ho provázejí – především, že záškoláci jsou líní, nemají zájem o vzdělání, mají nižší inteligenci a je to pouze jejich vina. A to jsou jen ty nejčastěji zmiňované. Jednoznačně nesprávnými přístupy řešení záškoláctví je přivírání očí nad absencemi, tolerance v omlouvání, pouhé evidování absencí anebo represívní cesta (máš absenci, dostaneš trest). To rozhodně nestačí. Správný je aktivní přístup při řešení absence a v první řadě prevence. Hledat příčiny toho, proč žák do školy nechodí anebo proč ho rodiče stále omlouvají, je sice často náročné, ale naprosto nezbytné. Lze jen těžko předpokládat, že pokud nenalezneme motiv anebo záškoláctví neřešíme, samo vymizí. Motivů k záškoláctví může být celá řada a pouze jejich odkrytí a práce s nimi, může mít pozitivní efekt a vést k žádoucí změně. Situaci však značně komplikuje, vzájemné prolínání jednotlivých důvodů či motivů. Záškoláctví je totiž jen málokdy izolovaným jevem. Navíc společným motivem bývá strach – ať už je přímo zdrojem záškoláctví (např. strach z neúspěchu, učitele, spolužáka, zkoušení), anebo jeho následkem (např. strach z prozrazení, důsledků, potrestání, ostudy). Pokud se záškoláctví včas neřeší, mohou se důvody absence na sebe nabalovat anebo se ještě více prohlubovat, stejně jako i jeho následky. Dítě neví, jak má situaci řešit, takže může pokračovat v chození za školu ze strachu z prozrazení a z následků, ačkoliv prvotní motiv již dávno pominul.

Je nutné se také soustředit nejen na následky (represe, práce se žákem, apod.), ale i na odstraňování příčin a likvidaci motivů k záškoláctví. Svalování viny rodičů na učitele a naopak či přehazování zodpovědnosti za absence, rozhodně nic neřeší. Proto je důležitou součástí řešení záškoláctví kvalitní a fungující spolupráce rodiny a školy, ideálně i dětského lékaře, popř. OSPOD. Nastolení vzájemné důvěry, vyjasnění cílů, společného zájmu o dítě, domluva úzké spolupráce, jednotného přístupu, pravidelného kontaktu, vzájemné informovanosti o (ne)přítomnosti, ověřování důvodů absence, apod. Specifickou kategorií jsou studenti středních škol, kteří si od 18 let mohou absence omlouvat sami. Zde je užší spolupráce s lékaři nutná. Jen pokud bude spolupráce fungovat, bude mít řešení záškoláctví šanci na úspěch – její nefunkčnost nebo dokonce neřešení problému, záškolák často vědomě či nevědomě, využije ve svůj prospěch.

ZÁVĚREM

Záškoláctví je zvláštní fenomén, který je nebezpečný jeho společenskou tolerancí. Řeší se až výrazně vysoké neomluvené absence a přitom nám často uniká mnoho záškoláků, ať už vlivem liknavosti učitelů nebo krytím rodiči. Nebuďme neteční a pohodlní. Čas věnovaný řešení záškoláctví a především jeho prevenci není zbytečnou investicí. Umožní dítěti nejen harmonický rozvoj, ale i snadnější integraci do dospělého světa.