Má se v dějepise hodnotit minulost? (autor K.Činátl)
Dějepis čas od času vystoupí ze školy i do veřejného prostoru. Povětšinou jím v kontroverzní podobě prolétne jako kometa a zanechá za sebou rozporuplné dojmy. Ohniskem mediálních sporů jsou převážně soudobé dějiny, které se točí především kolem významu „totalitní minulosti“.
Mají žáci při výuce dějepisu hodnotit minulost? Mají učitelé pod tlakem rozsáhlého učiva čas a prostor, aby o historických událostech spolu s žáky přemýšleli ve vztahu k hodnotám? V úvaze o významu hodnot pro dějepisné vzdělávání se pokusím nabídnout nejen konkrétní řešení, ale též inspirace ze zahraniční didaktiky dějepisu. Rámcové vzdělávací programy totiž hovoří jasně a při popisu cílového zaměření vzdělávací oblasti spojují dějepis s „utvářením pozitivního hodnotového systému opřeného o historickou zkušenost“. Jak je tomu ale ve školní praxi?
Hodnoty v zajetí mediálních stereotypů
Jedni dějepisnou výuku spojují s imperativem paměti a učitelé by dle nich měli žákům neustále připomínat historická bezpráví, aby společnost nezapomněla a aby se totalitní zlo již nemohlo opakovat. Druzí srovnávají dobu před rokem 1989 se společenskými problémy současnosti a oslabují její totalitní charakter. Doba nebyla tak zlá, měla i svá pozitiva a umožňovala lidem žít důstojně. Zejména ve vztahu k českým soudobým dějinám tak můžeme získat dojem, že hodnocení má podobu morálního soudu nad minulostí. Cesta k hodnotám se naplní, když žáci dojdou k závěru, že komunismus byl zlý, když emotivně prožijí setkání s pamětníkem či se dojmou po zhlédnutí působivého filmu o holocaustu. Morální soud nad komunismem představuje mediální a politický stereotyp, který často brání promyšlenější a didakticky účelnější práci s hodnotami ve školní praxi. Řada učitelů před takto pojatým hodnocením minulosti raději uniká do poklidné říše historické faktografie. A vzhledem k tomu, že všechny znalosti nikdy vyložit nestihnou, tak na hodnocení nezbývá čas. Ostatně stačí si otevřít jakoukoliv učebnici. Ačkoliv kurikulární reforma zdůraznila klíčové kompetence, které s hodnotami často úzce souvisí, jsou i učebnice dějepisu přeplněny znalostmi, a učitelé jen ověřují, zda si je žáci zapamatovali, a hodnocení přenechávají jiným.
Dějiny pohledem lidí
Učitelé dějepisu pochopitelně touží po nezaujaté objektivitě, ale i když se snaží vlastní názory před žáky upozadit, nemohou se sami od hodnot zcela odpoutat. Hodnotový kontext je přítomen v každé sociální praxi – školní výuku nevyjímaje. Jedině skrze vztah k hodnotám získává lidské jednání nějaký účel a smysl. Ve škole se to nejčastěji projevuje tím, že výuka v takovou chvíli žáky zaujme, či dokonce baví. Únik před hodnocením do poklidné říše faktografie s sebou nese ztrátu zájmu o předmět. Hodnoty mohou do školní praxe vstupovat i jinak než v podobě jednostranných morálních soudů, které do výuky dějepisu opravdu nepatří. Žáci nemusí reprodukovat mediální stereotypy a posuzovat celé historické epochy (komunismus byl zlo), když se hodnocení zaměří na jednání konkrétních lidí v dobovém kontextu. Porozumění lidskému jednání vztah k hodnotám předpokládá, jinak by příběhy z historie totiž neměly smysl. Jakmile jsou žáci (nejlépe prostřednictvím pramenů) konfrontováni s historickou situací, v níž se konkrétní lidé kdysi ocitli a nějak jednali, hodnocení ztrácí charakter kategorického morálního soudu a ocitáme se na úrovni historické analýzy a interpretace. Pro ilustraci uveďme příklad z oblasti filmu: Můžeme vést nepříliš plodnou diskusi o tom, zda je konkrétní snímek dobrý, nebo špatný a jestli představuje Třicet případů majora Zemana propagandistický škvár, či řemeslně kvalitní seriál. Nebo vstoupíme „za film“, pustíme se do rozboru konkrétních scén a tvůrčích postupů, zohledníme kontext vzniku seriálu, motivace herců, srovnáme pohledy dobového a současného diváka. Jakmile se před námi film rozprostře jako problémové téma, již k němu nelze přistoupit prostřednictvím jednostranného morálního soudu.
Celý článek naleznete v časopise Rodina a škola č. 7/2014.
