Kredba J.: Emoce – nemoce

Zajímavé rozjímání na téma emoce od MUDr. Jana Kredby (článek vyšel v časopise Psychosom č.3/2006)

Kredba J.: Emoce – nemoce:  fantomové obtíže

Rozjímání

     Nevím jak dlouho předtím než Toník Šimek zemřel, mi vyprávěl o projektu uspořádat konferenci o „fantomových“ bolestech hlavy. Prvoplánově jsem to vnímal jako žert, ukázalo se, že ne tak docela Toník. Také nevím, jak se svým nápadem dále naložil. Když jsem se ale od Františka Neradílka dozvěděl o této Vaší konferenci, zapřemýšlel jsem, chtěl-li bych a pokud ano, co bych chtěl na tomto Vašem setkání nabídnout na téma  emoce – nemoce a první nápad byl emoce-nemoce jako „fantomové“ obtíže.

     Vnímám dnešní dobu jako dobu inflace slov i sdílení. Nepochybně je to dáno mým - starobou a skepsí -  pokřiveným pohledem, že ji vnímám nejen takto, ale ještě ke všemu velmi odtrženou od reality, vzdor tomu, že se jakoby realitou zaobírá neustále: penězi a konzumem. S ohledem na to vždy znovu váhám, přidávat-li další slova k té jsoucí hromadě. Snad jich nebude třeba tak mnoho. Možná by býval stačil jen nadpis?

     Nevím a dokonce čím dál méně se stavím za představu, že emoce přímočaře a prvoplánově nemoce vyrábějí. A pokud by tomu tak i bylo, a je dobré držet tuto možnost v patrnosti, přijde mi, že sdělení tohoto typu klientovi, je terapií „dřevěnou narkózou“ (palice do hlavy). Jisté je, že naopak to platí. Například chronická bolest dříve či později ono podivné neprožívání, kterému říkáme pracovně deprese, vybudí. Vrátím se ke svému pojetí psychosomatiky, a k odtud pramenícímu akcentu psychoterapie, o kterou se pokouším. Obojí lze shrnout a komprimovat do podoby: rozšiřovat prostor klientovy reality v neprospěch jeho reality virtuální. Dokáži-li, podobně činit v jakési podobě autoterapie sám u sebe.

     Proč tedy hovořím o „fantomových obtížích“ a ne o virtuální realitě? Co je ten ztracený úd, či údy, které bolí? V prvním plánu přemýšlení mi vytanula představa prvotního hříchu, požití zakázaného ovoce, jímž člověk začal vnímat dobré a zlé a začal se stydět. Přišlo mi, že ztracený úd by mohla být ona zvířecká nevinnost, kterou jsme my, lidé, prý ztratili.

     Realita se však jeví spíše opačně, že jsme totiž neztratili, naopak prapodivný, nový úd  získali. Úd, kterému říkáme sebevnímání, rozum, řeč .., hle, údů hned několik. Ještě ke všemu je otázka, je-li vůbec možné stanovit onen jeden, pro všechny ztracený a není-li tomu naopak tak, že každý z nás jsme - více či méně nevědomě – některý z mnoha v tichosti amputovali a obětovali na oltář „falešných bohů“: výchovy, přání a představ rodičů, kulturálních zvyklostí, módy, náboženství, různých myšlenkových směrů, … a tak bych mohl pokračovat.

     Jak tomu asi je v oné – dnes na konferenci traktované - oblasti emocí? Kterou emoci máme  nejspíše tendenci amputovat? Říkává se, že veliké problémy jsou pro mnohé z nás s tzv. negativními emocemi, všelijakými hněvy, zlostmi, vzteky, ublíženími a nenávistmi a že jejich ablace, částečné amputace a všelijaké „kosmetické“ operace mohou nadělat pěknou paseku a zřejmě veliké „fantomové“ obtíže. Spíše tedy než emoce- nemoce, lze vést jakousi paralelu mezi churavými či amputovanýámi emocemi – nemocemi!?

     Psycho-terapie se – podle psychoterapeutických škol – více či méně zabývá „chirurgickou“ činností rodičů, dnes pak čím dál větší akcent klade na tutéž činnost v tzv. systémech a skupinách, a rodinné konstelace a další usilují obohatit tuto mnohost ještě o vlivy předchozích generací (o vertikální osu, resp. o prostor). Více či méně obratnými autoamputéry jsme však v dospělosti – díky dobrému školení -  především my sami.

     S fantomovými bolestmi se velmi těžko zachází a terapeutické postupy a efekty nezřídka končí chemickým či (opět) chirurgickým vyřazením senzitivních nervových drah či vegetativních ganglií, což by bylo velmi pesimistickým závěrem mé nedokonalé paralely. Mohu však ke konci svého – doufám nepřebujelého sdělení – nabídnout nějaké optimističtější varianty…?!

     Tou, která mě napadá především, je, že amputace o kterých mluvím, nemusí být zdaleka tak nevratné jako ony tělesné. Nikoli v tom smyslu, že by byly „virtuální“, spíše v tom, že emoce jako lidskou potencialitu nikdy nemůžeme zcela dokonale odříznout a tím pádem se nemusíme spokojit jen ošetřením jizvy nebo vyřazením vjemu bolesti.